Jsme i my opraváři osudů?

V neděli jsme s rodinou navštívili Brno a já jsem si jako trofej přivezla novou knihu amerického spisovatele Roberta Fulghuma (jenž má rád Čechy a Česko)  Opravář osudů a přečetla ji za jediný večer.

Hlavní hrdina této knihy je Čechoameričan, který přijel do Čech, aby zde hledal své kořeny.  Jednou v noci se probudí a zjistí, že u něj v kuchyni sedí jakási mlžná postava, posel z jiných sfér, který mu vysvětlí, že si ho jeho úřad vybral jako opraváře osudů... a řekl mu, jak to má dělat.  George to vyzkoušel a zjistil, že může lidem rozradostnit den a i jemně jim pomoci. Do příběhu se zamíchají další postavy, George musí řešit, kam až s pomocí může jít, a kam už ne.

Už při čtení jsem si říkala: jsem i já opravářkou osudů lidí? Částečně ano, při terapiích z lidí spadnou starosti, strachy, traumata, jsou uvolněnější, spokojenější, jejich život plyne klidněji.

Ale uvědomila jsem si i jinou věc: opravářem osudů se může stát každý z nás. Třeba jenom tím, že na ulici se na kolemjdoucí usmějeme, s někým se dáme do řeči a pochválíme šaty, krásné dítě, pejska...cokoliv. Dáme druhým radost, která jim zpříjemní den a třeba zvedne sebevědomí. A to není málo.