Kráva, která plakala

To je název knihy, jež vypráví příběhy Ajahna Brahma, původně britského vědce, fyzika,  který  se stal opatem buddhistického kláštera. (vydané v nakladatelství Alternativa)

Nejsou to vůbec příběhy nudné, naopak - často vtipné, chytré, moudré. Jeden z nich vám předkládám:

Fůra hnoje

"Představte si, že jste právě s kamarádem nebo kamarádkou strávili odpoledne na pláži. Po příchodu domů zjistíte, že vám někdo rovnou přede dveře vyklopil fůru hnoje. V takové chvíli si musíte uvědomit tři věci:

1. Vy jste si ten hnůj neobjednali. Není to vaše chyba.

2. Nikdo vás toho nezbaví. Nikdo neví, kdo to tam vyklopil, takže mu nemůžete říct, aby to zase odvezl.

3. Hnůj je hnusný a špinavý, smrdí od něj celý dům. Je to téměř k nevydržení.

V téhle metafoře zastupuje fůra hnoje traumatické zážitky, kterým jsme v životě vystaveni.

Jsou dva možné způsoby, jak reagovat, když máme přede dveřmi fůru hnoje. První možnost je nosit hnůj všude s sebou. Trochu si ho dáme do kapes, trochu do tašek, trochu do košile. Dokonce i do kalhot si ho nasypeme. Když vláčíme hnůj všude s sebou, zjistíme časem, že jsme přišli o spoustu kamarádů. Dokonce ani ty nejlepší kamarády už nevídáme tak často.

Nosit se hnůj s sebou je metafora vyjadřující stav, kdy se ponoříme do deprese, negativity nebo vzteku. Je to přirozená a pochopitelná reakce na nepřízeň osudu. Ztratíme hodně přátel, protože to je také přirozené a pochopitelné, že kamarády nijak zvlášť nebaví stýkat se s námi, když jsme depresivní. Kromě toho se hromada hnoje nezmenšuje, a její zápach je naopak stále horší  tím,  jak zraje.

Naštěstí je tu ještě druhá cesta. Máme-li přede dveřmi fůru hnoje, zhluboka si povzdychneme a pak se dáme do práce.  Nakládáme hnůj na kolečko a vozíme ho za dům, kde ho zapracujeme do zahrádky. Je to těžká a obtížná práce, ale my víme, že jinou možnost nemáme...Den za dnem se hromada zmenšuje. Někdy to trvá několik let, ale jednou přijde to ráno, kdy zjistíme, že hnůj před naším domem zmizel - všechen. Zato v jiných částech domu se stal zázrak. Květiny v zahradě přímo bují a hýří barvami...Strom v rohu zahrady klesá pod tíhou ovoce, jímž je přímo obsypán...

"Kydání hnoje" je metafora postoje, kdy vítáme životní tragédie jako hnojivo pro život...Ale  když ho zapracuje do zahrady svého srdce, den za dnem, hromada bolesti se zmenšuje....jednou nastane ráno, kdy uvidíme, že v našem životě už není žádná  bolest a že v našem srdci se stal zázrak.  Květy laskavosti bují a hýří barvami...strom naší moudrosti se k nám sklání..Štědře se dělíme o své ovoce i s kolemjdoucími, aniž bychom to plánovali.

Poučení...příště, až vás v životě potká nějaká tragédie, můžete volat:"Jupííí! Další hnojivo pro mou zahrádku!"

(příběh je zkrácen)